Amritsar aneb nove dobrodruzstvi zacina

Po relaxovani v Kalkate jsme se vydaly na vlakove nadrazi. Vlak mel odjizdet v 19:10. Objednaly jsme si taxika, ktery mel pulhodinove zpozdeni. Trochu jsem byla nervozni, abychom to stihly, ale nakonec se zadarilo. Jenze kdyz jsme se koukly na tabuli, zjistily jsme, ze nas vlak ma tri hodiny zpozdeni a odjizdi az ve 22:00 (tedy snad - asi jako vsecho tady :-) To byla docela rana, protoze predstava tri hodin na vlakovem nadrazi nebyla zrovna nejlakavejsi. Ale co uz. Vanessa byla docela dost nastvana a zacala diskuzi na tema :"Ja fakt nevim, proc tohle delam. No, rekni mi proc? Mam ja tohle zapotrebi? Vzdyt ja si tu letenku muzu dovolit, tak proc ted tvrdnu tady na nadrazi?" Kazdopadne za chvili jsem ji presvedcila o tom, ze to tak hrozne nebude. Po chvili jsme se seznamily s milym indickym chlapcem, ktery nam aspon pomohl prekonat nudu. Sli jsme se najist do restaurace, kde nas totale ignorovali. Fakt jsme nepochopili, co to ma znamenat. Vsem Idosum slouzili jako kralum a my jsme si pro jidlo museli dojit osobne. Prvne jsme chteli vlastne jenom kafe, ale museli jsme si objednat i jidlo, abychom mohli dostat kafe. Ale aspon jsme se nasmali. Vlak opravdu prijel a my jsme mohly jit spat. 38 hodin jsme prezily docela v pohode. Prevazne jsme spaly, takze to docela uteklo.
Amritsar je znamy pro svuj zlaty chram, ktery je obklopeny vodou. Je to misto pro Sikhy, coz je nabozenstvi, ktere se mi docela libi. Muzou tam prijit totiz lide vsech narodnosti, vyznani atd. a dostanou jidlo zdarma cely den. Vecer jsme se sly podivat na obrad ukladani svate knihy ke spanku. Prislo nam, ze na to, ze je to kniha, i kdyz asi velmi posvatna, kolem ni nadelaji az moc povyku. Ale tomu my asi nemuzeme rozumet.........
Nasly jsme pomerne pekne bydleni s milym majitelem, ktery Vanesse rikal sestro a me kamaradko. Trval na tom, ze se s nim musime vyfotit a fotku mu poslat. Potom nam dal pozehnani a dve pusy na lice a odesel. Byly jsme se take podivat na Pakistansko-indicke ceromonii, ktera se kona kazdy den pri zapadu slunce na jejich hranicich. Tolik Indu najednou jsem jeste asi nevidela. Nastrojeni vojaci se tam predvadeli, ale vypadali vic nastvane nez smirene. Pak jsme jeste zajely do chramu, ktery byl spis jako zabavny park, protoze jsem musely prolezt jeskyni a potom jsme se dokonce ocitly v zaludku kravy.
Posledni den nam bohuzel prselo, takze to nebylo nic moc, ale aspon jsme pobyly na internetu a pustily si dva filmy, coz jsme uz asi taky potrebovaly.
Nocnim vlakem jsme se vydaly na posledni staci do Risikhese. Jelikoz jiz nebylo misto ve treti tride s klimatizaci, musely jsme zvolit spaci tridu. Rikaly jsme si, ze to prece nemuze byt tak hrozne. Kazdopadne tak spinave lehatka jsem jeste nevidela a navic nam nedali ani prosteradla jako obvykle. Ja jsem se trepala celou noc zimou zkroucena jako paragraf, protoze jsme se baly o bagly a tak s nami spaly na nasich lehatkach. Kazdopadne jsme to prezily, asi hlavne proto, ze jsme vedely, ze to bude nase posledni nocni cestovani a pak muzeme relaxovat. Takze poslednimu nocnimu vlaku zdar!

Trihodinove cekani na vlak. Takovy indicky styl - sezeni na zemi nejlepe s tim jejich cajem.

Nas kamarad, ktery se k nam pridal a tak nam to cekani uteklo rychleji. Fotka pred 38hodinovou cestou do Amritsaru.

Zlaty chram

Ukladani posvatne knihy ke spanku.

Na Pakistansko-indickych hranicich.

Opet na hranicich, kdy vztycili obe vlajky na pocest pratelstvi.

V chramu s bohyni Kali. Timto se ji omlouvam, ale proste neslo odolat....

S majitelem penzionu, kde jsme bydlely. Trval na tom, ze mu musime fotku poslat a nazival nas kamaradky a Vanessa byla dokonce sestra.

Nejhorsi vlak, kterym jsem cestovala.